Na letošní ročník jsem se po návštěvě loňského ročníku opravdu těšil. Program plný přátel, na návštěvnické listině zbytek přátel, kteří letos nehráli. Rodinnou atmosféru doplnilo obvyklé spektrum divadelních představení, stánků s občerstvením tekutého i pevného charakteru, výtvarné dílny a naprosto bezkonkurenčně a nesmlouvavě objednané počasí – sluníčko přestávalo svítit jen po nocích.
Samotná cesta do Chotyně proběhla jen s drobnou výtkou – ČD (čekám dlouho) mělo výluku a z Chrastavy do Chotyně se jelo náhradním autobusem. Aspoň že byl kloubový, zato však plný vracejících se školáků v pubertálním věku… Chotyňská nádražka nám prostřednictvím oběda poskytla energii na zbytek dne…
Na samotném hradě Grabštejn už probíhalo školení brigádníků, které musel Jirka Vydra napomínat jako ony zmíněné školáky z autobusu. Ovšem proškolení bylo zvládnuto bez chyb a celková organizace festivalu šlapala jako hodinky, žádné prostoje mezi kapelami, žádné velké překrývání programu.
No a samotný program?
Páteční rozkoukávání jsem začal zlehka, čímž jsem naprosto vynechal Vladimíra Mertu. Večerní Funebráci v podání souboru Wariot Ideal bylo tak úderné, že se rozplakal pan Lachtánek, který toho jinak snese docela dost. Zřejmě kombinace žesťových nástrojů, mollové tóniny a tklivých melodií. Hřebíčkem do rakve (!) by bylo přeměřování od pana funebráka, ke kterému naštěstí nedošlo… Rajtaraj hrál uvnitř, v relativně malé místnosti, do které nebyla šance se dostat. Jedinou možností bylo sledovat je zpovzdálí otevřeným oknem… Ska-worldová tancovačka Sergent Pépère začala pěkně zostra – pojízdná bicí souprava, sada žesťů, akordeon a perkuse se zaryly do uší a přinutily posluchače tancovat. Poprvé v životě jsem viděl použití tuby jako didgeridoo – tubista zdatně cirkuloval a vidět to Ondřej Smeykal, tak minimálně lehce pobledne závistí 🙂 Lid si vytleskal a vypískal přídavky, na které se celá kapela přemístila do hlediště, což byl díky pojízdným bicím velmi snadné.
Sobotní den začal poledním představením stínového divadla Skřítci o tom, co dělají skřítci ve svém volném čase – například si hrají na hrušky (doporučuju navštívit, mimo dětí se pobaví i dospěláci). Po skončení divadla si návštěvníci měli možnost vyzkoušet výrobu stínových loutek z papíru a barevných fólií. Instrumentální duo Deliou představilo variace bretaňských skladeb hraných na harfu a housle… Zabelov Group, to jméno mi připomnělo akordeonistu Romana Zabelova, který hrál na jedné vernisáži. A byl to on. Nepřijel sám, vzal si na pomoc vynikajícího bubeníka Jana Šikla, pod jehož paličkami se z bubnů linul naprosto muzikální proud rytmů… Milanosz – vokální kvartet (momentálně v triu) zazpíval písně z východních končin Evropy (Ukrajina, Rusko, Bělorusko). První píseň zpívaná z balkónu byla velmi tichá až vzdálená, lidé mžourali do slunečného otvoru dveří. Další již byly od dveří, takže mžourání se zmírnilo a zpěvy se přesunuly přeci jen o něco blíž k uším… Voila, slovensko-česká kapela odkazující k Edith Piaf… Činna s hostující Janou Vébrovou ani Bran mě nezaujaly, nebyl jsem naskočen na jejich vlnu. Tak snad příště… Traband a tubový kvartet Síla, to byla opravdu silná kombinace opět vyzývající k nepřerušenému tanci od začátku do konce.
Někdy kvečeru se u čajovny objevil tzv. „danajský dar“ – byl otevřen stánek s knihami prakticky k rozebrání, pětikačka/ks, no nekupto žeáno. Takže se nakupovalo.
V neděli se nedělá, jen se sbalilo a šlo na čaj… v poledne na malém nádvoří se se zbylými diváky rozloučili pořadatelé Jirka a Štěpánka, popřáli si navzájem hodně sil do dalšího ročníku a už předali prostor k užívání – Ondřej Smeykal, nejznámější český hráč na didgeridoo a Pavel Plánka, gongista, rozezněli uzavřený prostor hlubokým zvukem svých nástrojů doplněný éterickým cinkáním misek, tyček a jiných menších předmětů. Fotit povoleno nebylo, proto (přiznávám se) jsem vylezl na věž abych nerušil produkci. Vějířovitý tvar nástrojů se vybízel k zachycení.
HuSo Rises. Mno, co k tomu napsat. Dva šoumeni v převleku za superhrdiny, dokonalá spolupráce s publikem i řidičem Batmobilu. Nezáviděl jsem jim volbu černé barvy superhrdinského převleku ani lyžáky, v nichž byli připojeni k autu…. mytí čelního skla pivem, troubení slonů, parohy (na tričku) a řešení všech světových problémů jako eso v rukávu, do kterého prý vlétla vosa.
Takže výsledek – z víkendové energie budu čerpat ještě dlouho… Děkuju Heleniným rodičům za neutuchající podporu, Helen za podobně velikou neutuchající podporu a pochopení, počadatelům za pozvání a kapelám za jejich výkony… a za rok zas nashledanou.
Galerie na Google Photos: Grabštejn Worldfest 2013